Hepatitida C - syn se mohl uzdravit, drogy zvítězily

Jsem nešťastná a nevím, jak dál. Chtěla bych vám napsat o svém synovi. Pořád na něj myslím a snažím se pochopit, kde jsem udělala chybu. Nic mě ale nenapadá.

Před nějakým časem jsem v televizi viděla příběh rodičů, kteří byli naprosto zoufalí ze své dcery, která začala brát drogy. Zakazovali jí to, zavírali ji doma, hledali ji, když utekla. Všechno bylo marné. Tenkrát jsem vůbec nedovedla pochopit, jak se něco takového může stát.  

Jsem obyčejná ženská ve středním věku. S manželem jsme se brali mladí, ještě za vysokoškolských studií, protože jsme „museli“, jak se tenkrát říkalo. Po pár měsících se nám narodil syn, dva roky po promoci dcera. Manželství nám ale vyšlo, rozumíme si dodnes.  

Náš Petříček byl dítě sice předčasné, ale milované. Byla jsem hrdá matka, protože kluk byl nadaný a inteligentní. Číst uměl už ve čtyřech letech a také hezky kreslil. Odjakživa ale měl svůj svět, kam nechtěl nikoho pustit. To mu bohužel zůstalo i poté, co vyrostl.  

Moc se mi nelíbilo, když si Petr místo gymnázia vybral ke studiu uměleckou školu. Udělal talentové i přijímací zkoušky a první dva roky se opravdu zdálo, že všechno byl nakonec asi dobrý nápad. Pak to ale začalo být divné. Pořídil si piercing v jazyku a tetování, začal se velmi extravagantně oblékat, na jeho hlavě se střídaly rozličné barvy a účesy.

 

To nejhorší ale mělo teprve přijít. Syn se začal toulat. Zpočátku se snažil alespoň nějak vymlouvat na oslavy u kamaráda nebo noční brigády. Pak už nedělal ani to. Doma jsme ho neviděli třeba týden. Nejedl a hrozně zhubl. Měl nezdravou barvu, chodil ušmudlaný, přestal na sebe dbát. Pak jsem se dozvěděla i to, že skoro nechodí ani do školy, byl v posledním ročníku.

 

Jednou v noci jsem měla škaredý sen o televizním pořadu, o kterém jsem se zmiňovala na začátku. Předtucha? Šla jsem za synem. Bylo mu asi hrozně špatně, fyzicky i psychicky. Tak se přiznal. Prý začínal s marihuanou, stejně jako jeho spolužáci, pak přišly extáze a pervitin.

 

Drogy si píchali v nějaké partě, ale on sám teď údajně nebere nic. Prý v tom nejel tak moc a tak s tím přestal. Navíc nemá žádné peníze a krást nechce. Na rozdíl od svých kamarádů se údajně léčit nepotřebuje. Nedělala jsem scény, i když mě to hrozně ranilo. Potřebovala jsem ho přesvědčit, abychom spolu šli k naší doktorce, když mu pořád není dobře a tak hrozně zhubl.

Myslela jsem, že už mě nic horšího nemůže potkat. Můj syn bral drogy. A dokonce si je píchal. Další rána mě ale čekala u doktora. Po vyšetření se zjistilo, že se Petr nakazil žloutenkou typu C. Při piercingu, tetování, či z jehly, předávané z ruky do ruky mezi jeho kamarády narkomany? To je dnes už jedno.

 

Syn nastoupil léčbu v nemocnici, já trávila celé večery u internetu. Hledala jsem naději a tu jsem našla. Až padesát procent pacientů se úspěšně vyléčí. Chlácholila jsem se v duchu, že se na nemoc přišlo včas, takže snad léky zaberou. Žloutenka, kterou má můj syn, je totiž nebezpečná také proto, že o sobě dlouho nedává vědět. Organismus funguje normálně a bez zdravotních potíží. A mezitím se nevratně poškozují játra. Ti šťastnější pacienti se dočkají transplantace jater. 

 

Zpočátku se zdálo, že se vše v dobré obrátí. Syn se v nemocnici tvářil jako ukázněný pacient, dobře spolupracoval i s psychologem, dodržoval dietu. Bral dva druhy léků, které mu měly zachránit játra i život..My všichni kolem jsme mysleli na žloutenku a zapomněli na jednu podstatnou věc, jeho závislost na drogách. Prostě jsme mu uvěřili, že to zvládl sám. Když jsme za ním chodili do nemocnice, nezdálo se, že mu něco chybí. Tak se vrátil se domů. Pobyl zde pouhé dva týdny.

 

Když jsem jednou přišla z práce, chyběly doma nějaké jeho věci a nepříliš velký obnos peněz. Na stole ležel lísteček na rozloučenou. Prý se mu po kamarádech stýská a nám s tatínkem už nechce přidělávat trápení. Na kontroly u specialisty kvůli žloutence chodit  nebude,  protože ho život nebaví a stejně umře, takže nač to protahovat. Nemusíme mít strach, že nakazí někoho dalšího, protože by nikomu nepřál, aby skončil jako on. Zřejmě se vrátil k drogám zpět.

 

Už je to mnoho měsíců a o synovi nemám žádné zprávy. Můj muž se také hrozně trápí, ale nemluvíme o tom. Já sama Petra nehledám, ani nevím kde. Kdyby se ale vrátil, asi bych mu dala novou šanci, jako každá jiná máma. Třeba by nebylo pozdě. Ale kromě žloutenky by musel začít léčit i svou závislost. Je ale pravděpodobnější, že už ho živého nikdy neuvidím.