Nepodceňujte chřipku, můžete na ni i umřít

Dobrý den, jmenuji se Zdena a je mi padesát. Chtěla bych se s vámi podělit o jednu zkušenost, starou tři roky. Tehdy jsem měla „na kahánku“, jak se lidově říká. Přitom jsem neonemocněla rakovinou nebo zánětem mozkových blan. Po vánocích jsem dostala chřipku během epidemie, která tenkrát řádila.

Pracovala jsem tehdy jako účetní v jedné nadnárodní firmě. Na začátku roku bylo jako obvykle plno práce. Mám už velké děti a tak jsem byla v práci od rána do večera. Vynervovaná, že všechno nestihnu v termínu. Navíc několik mých kolegyň onemocnělo chřipkou, nemoc si domů přinesl i syn ze střední školy.

   

Jednou ve čtvrtek večer mi opravdu nebylo dobře. Uvařila jsem si čaj, spolykala vitamíny a pokoušela se usnout s představou, že to v pátek musím ještě vydržet a přes víkend se vyležím. Říkala jsem si, že nikoho nenakazím, do práce pojedu autem a v kanceláři budu sedět sama.

Když jsem se ráno probudila, bylo to ještě horší. Byla jsem celá rozpálená a hlava mi doslova třeštila. Cítila jsem každou kost v těle, připadala jsem si, jakoby mě někdo předchozí den pořádně zbil. Dala jsem si sprchu, čaj s citronem, paralen a hned to vypadalo lépe. Sedla jsem do auta a jela do práce.

 

Jako poslední si pamatuji, že jsem šla po chodbě ke své kanceláři. Pak už si nepamatuji skoro nic, jenom útržky takového polosnu. Až potom mi v nemocnici můj manžel řekl, že jsem celou dobu bojovala o život.

Když jsem na chodbě omdlela, vyběhli ven kolegové z vedlejších kanceláří. Pokoušeli se mě křísit, ale bezúspěšně. Polévali mě vodou, plácali po tvářích, ale marně. Mezitím přijela rychlá záchranka. Naštěstí bydlím ve velkém městě, tak jsem se rychle dostala na ARO fakultní nemocnice. Tam jsem strávila dva týdny. Napojená na přístroje, s infúzí napíchnutou v ruce. Lékaři původně předpokládali, že mě postihla mozková mrtvice. Odborné vyšetření tuto diagnózu vyloučilo. Jak se později ukázalo, měla jsem těžkou chřipku a zápal plic. Kromě toho mi ovšem zjistili řadu dalších nemocí, o kterých jsem neměla ani tušení.

 

Vysoký krevní tlak, vysokou hladinu škodlivého cholesterolu a počínající cukrovku. Na všech těchto nemocech se určitě podepsal stres v práci. Však mi manžel vždycky říkal, že si všechno moc beru. Po celou dobu za mnou na ARO chodil manžel a mí dva synové. Hrozně se o mě báli, drželi mě za ruku a čekali, co bude dál. Prý jsem jim ruku několikrát stiskla, ale nekomunikovala jsem s nimi. Já si to nepamatuji,
pořád jsem spala. Všechno mi připadalo jako sen, třeba že mě někam vezou. Nic mě nebolelo, neměla jsem pojem o čase.

 

Když jsem se jednou probudila, byla jsem sama. Na posteli, v nemocnici, se spoustou hadiček kolem. Nevěděla jsem, co se děje, zpočátku jsem si myslela, že jsem měla autonehodu. Od té doby to bylo lepší a lepší. Přeložili mě na jiné oddělení a pak jsem mohla jít domů, kde jsem strávila další měsíc v rekonvalescenci.  

 

Dnes je to už dobré, nemám žádné trvalé následky. V práci se beze mě pochopitelně obešli, nikdo není nenahraditelný. Dělám pořád na stejném místě, ale nemoci už rozhodně nepřecházím. Vždycky si vzpomenu na to, že ve stejné době se mnou v nemocnici ležela mladá žena, matka dvou dětí. Měla méně štěstí než já. Její organismus nevydržel. Začaly jí postupně selhávat orgány a nakonec zemřela.

   

A já? Dnes si víc vážím života. Chodím na preventivní prohlídky, beru léky na vysoký tlak a kvůli cholesterolu jsem upravila životosprávu. Taky už vím, že podceňovat chřipku je hloupost. Může se na ni i umřít, pokud máte nějaké chronické choroby. Od té doby se celá rodina vždycky na podzim necháváme očkovat. Chřipku sice můžeme dostat i tak, ale podle mé paní doktorky by pak neměla tak dramatický průběh jako ta moje před lety.